Praha

Historie

Kořeny dnešního významu Prahy spočívají v její tisícileté historii hlavního města českého státu a jedné z nejstarších evropských metropolí. Pražský hrad jako dodnes užívané sídlo hlavy státu založil mezi lety 880 a 890 první historický český kníže, Bořivoj I. z rodu Přemyslovců. V první polovině 10. stol. vznikla druhá knížecí rezidence – Vyšehrad.

Vrchol rozkvětu tohoto středověkého souměstí přinesla vláda císaře a krále Karla IV. (1346-1378). Karel založil v Praze univerzitu, první na sever od Alp (1348), velkoryse vyměřil a založil Nové Město pražské (1348), zvětšil Hradčany a Malou Stranu, zbudoval desítky světských i církevních staveb. Praha vyrostla ve skvělé gotické velkoměsto, jedno z největších v tehdejší Evropě, v němž na ploše 8 km2 žilo asi 40 000 obyvatel.

Vážné sociální rozpory vyvolaly v pražských městech reformní hnutí, které po upálení jeho vůdčího představitele Jana Husa (1415) vyústilo v revoluci (1419-1434). Husitská Praha hned na jejím počátku odstranila moc královských úřadů a stala se na čas rozhodujícím mocenským činitelem v zemi.

Jeho dominantní pozicí otřásl až nástup dynastie Habsburků na český trůn (1526) a dalekosáhlé omezení městských práv českých královských měst Ferdinandem I. Vzdor ztrátě politického vlivu prošla Praha ve druhé polovině 16. stol. obdobím intenzivní renesanční přestavby a v letech 1583-1612 se stala sídlem uměnímilovného císaře Rudolfa II., jehož dvůr byl shromaždištěm umělců a učenců z celé Evropy. Počtem 60 000 obyvatel se česká metropole opět zařadila mezi přední evropská velkoměsta.

Po přestěhování císařského dvora a úřadů do Vídně postupně degradovalo Prahu z hlavního města státu na pouhé zemské centrum, uchovalo si město svůj hospodářský i kulturní význam. Pokračovala výstavba šlechtických paláců a především klášterů i chrámů obnovené katolické církve a právě v této době získala jeho architektura osobitou, stylově vzácně jednotnou tvář „pražského baroka“.

Patentem císaře Josefa II. z 12. února 1784 byla čtyři dosud samostatná pražská města - Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany - spojena v jeden celek, v hlavní město Prahu. V důsledku průmyslové revoluce vznikl v předpolí jejího barokního opevnění kruh velkých průmyslových předměstí (Karlín, Smíchov, Holešovice, Libeň ad.). Praha se stala největším výrobním a dopravním centrem v zemi a v průběhu 19. stol. se proměnila v moderní velkoměsto.

Záporným důsledkem této modernizace byla necitlivá asanace vnitřního města, které po roce 1893 padla za oběť velká část Starého Města a téměř celé Nové Město i Židovské Město. Jen zčásti nahradily vzniklou kulturní ztrátu nové reprezentační budovy ve slohu české novorenesance, secese a kubismu. 28. října 1918 se Praha stala hlavním městem samostatné Československé republiky.

Po překonání poválečné krize a sociálního neklidu prošlo město v letech 1922-1938 dalším obdobím dynamického rozvoje. Jeho výsledkem byl vzrůst počtu obyvatel až k hranici 1 milionu.

Když 15. března 1939 okupovala město nacistická vojska,změnila se Praha, ve "staré německé město", kde Češi měli být jen dočasně trpěni. Jeho skutečnou tvář však ukázaly masové demonstrace obyvatelstva proti okupantům 28. října 1939, zatýkání a popravy po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 i krvavý teror po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Protifašistický odboj Pražanů vyvrcholil povstáním ve dnech 5.-9. května 1945, které skončilo osvobozením města a příchodem Rudé armády.

Poválečný politický vývoj vedl k uchopení moci Komunistickou stranou Československa, která se dostala k moci po nekrvavém pražském převratu z 20.- 25. února 1948 Byl zde nastolen totalitní nedemokratický režim, poznamenaný policejní zvůlí a justičními zločiny. Pokusem o jeho překonání bylo "pražské jaro" roku 1968, násilné ukončené vpádem okupačních vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968.

Konec čtyřicetileté komunistické totality přinesla "sametová" revoluce, jejímž začátkem byla studentská demonstrace v Praze 17. listopadu 1989. Obnova pluralitního demokratického systému, rozsáhlé majetkové restituce a privatizace živností i služeb proměnily a výrazně oživily tvář města, které znovu nalezlo svoji dynamiku. Stalo se kulturním a turistickým centrem evropského významu i dějištěm nejvýznamnějších politických jednání.

Pražská památková rezervace byla v r. 1992 zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Na přelomu 20. a 21. století hlavní město České republiky přes řadu problémů které zbývají k řešení, znovu důstojně navázalo na svoji staletou historickou roli hlavy českého státu a jedné z významných metropolí a duchovních křižovatek Evropy.

• Nahoru
• Zpět